birdwatcher.cz

Jak jsem „dělal terén“ v Argentině – 1. část

Poté, co jsme druhý den po příletu do Argentiny absolvovali s Tómou první skutečné terénní cvičení z místní avifauny, tak nás ještě ten stejný večer čekal odvoz na naše budoucí pracoviště – do rezervace El Destino, kde jsme měli trávit příští čtyři týdny našeho pobytu v Jižní Americe.

Do rezervace nás veze Bettina, která se věnuje hnízdnímu parazitismu stejně jako Tóma. Právě jí a její doktorandce Alicii tady budeme pomáhat. Rezervace je vzdálená od Buenos Aires asi 150 km jihovýchodním směrem. Na místní poměry je to za rohem. Směřujeme na La Platu a pak na Magdalenu, což je malé městečko v pampě. Od něj už je to jen 10 km po prašných štěrkových cestách.

Střízlík domácí (Troglodytes aedon) je jedním z druhů parazitovaných
vlhovcem modrolesklým (Molothurs bonariensis).

„Rezerva El Destino“

Oblast El Destina byla dříve součástí panství jistého Narcise Miguense, který mu dal koloniální ráz. Ve stejném duchu je tu postavena také hlavní patrová budova. V roce 1928 získává panství inženýr zemědělství Ricardo Pearson, jehož dílem je zdejší monumentální okrasná zahrada. Panství má v té době 1.854 ha a jeho součástí je farma zabývající se chovem koní a hovězího dobytka. Z její plochy nový majitel vyčleňuje 500 ha jako arboretum a jakousi ochrannou zónu pro místní faunu a flóru. Dává tím základ rezervace, kterou buduje následujících 50 let. Po jeho smrti zakládá jeho manželka Elsa nadaci (Fundación Elsa Shaw de Pearson) financující další provoz farmy a rezervace. Část finančních prostředků také napomáhá místním ornitologům k realizaci jejich výzkumů.

Na farmu přijíždíme večer. Její součástí je několik budov a hospodářských stavení v různém stupni zachovalosti a rozpadu. Dostáváme pokojík v jednom z nich, ve kterém jsou jen dvě postele a záchod sloužící i jako sprcha. Stmívá se. Seznamujeme se s dvojicí kolegů ornitologů, kteří tu pracují na svých projektech. Do korun borovic za budovou se k nocování slétají volavky hvízdavé (Syrigma sibilatrix) a s postupujícím časem krouží za křiku nad nádvořím hospodářských budov dvojice sov pálených (Tyto alba). Večeříme, popíjíme a o půlnoci jdeme zalehnout. Postel, kterou jsem vyfasoval, se pod mojí vahou prověšuje hluboko k zemi. Venku je dusno, nemusím se ani přikrývat.

Diego zachycený při „skvrnění“ svým modelů.

První pracovní den v rezervaci

V noci třikrát zapršelo a před domem stojí kaluže vody. Volavky hvízdavé se po ránu rozletují do okolí a z lesa se ozývají mohutné skřeky chřástala ypecahy (Aramides ypecaha). Člověk by řekl, že takhle nějak musí křičet hejkal. Něco po sedmé s Bettinou a Alčou vyrážíme. Na záda hážu batůžek s vodou, na jednom rameni fotobrašna, na druhém zrcadlovka s dlouhým sklem a na krku dalekohled. Zatím si ještě říkám, že víc je lepší než míň. Listnatým lesem se dostáváme do travnaté pampy s křovinami a skupinami trnitých nízkých stromků. Přelézáme několik drátěných plotů pro dobytek a ocitáme se na kraji rákosem zarostlého mokřadu (baňado), který je teď vyschlý. To ale nevadí komárům. Sedají mi všude tam, kde je kůže odkrytá a v houfech se mi při každém pohybu zvedají z ramen, kde lačně sají přes košili. Repelent jsem si samozřejmě nevzal. Oháním se kolem sebe kloboučkem a zůstávám v pohybu, abych se jich alespoň částečně zbavil.

Alča s námi obchází teritoria svých drozdců. Kontrolujeme jim hnízda a hledáme nová. Podle předem připravené metodiky vkládá do některých hnízd různobarevné modely vajec, aby zjistila, jakému zbarvení dávají drozdci přednost, jaká vejce jsou ochotni akceptovat a jaká už ne. Také zjišťuje, jestli nejsou parazitováni vlhovci modrolesklými (Molothrus bonariensis). V tom případě vajíčka vlhovců vybírá a na základně je dává do inkubátoru. Tohle je další z cílů projektu. Z vajíček se vylíhnou vlhovci a ti budou chováni, aby se zjistilo, jaké zbarvení budou mít jejich vejce kladená v dospělosti. Jde o to objasnit, jestli je v tomto případě zbarvení vajec geneticky podmíněno. Zatím jde jen o nápad, který se začíná realizovat tuto sezónu. S odchovem vlhovců tu ještě nikdo zkušenosti nemá. Dalším sledovaným druhem je střízlík domácí (Troglodytes aedon) hnízdící v budkách, který může být také hostitelem vlhovců, stejně jako dalších asi 200 druhů ptáků.

Učíme se tedy rozpoznávat typická hnízda drozdů spletená z menších větviček, která bývají většinou umístěna uprostřed toho nejtrnitějšího keře a jejich charakteristická modrozelená vejce s hnědými skvrnami. Putujeme pampou, nahlížíme do hnízd a do budek a snažíme se nalézt hnízda nová. Drozdci si totiž staví po každém vyvedení mláďat hnízda nové, které může být od hnízda původního dost vzdáleno. Pak je nutné ptáky pečlivě sledovat a pokusit se z jejich chování zjistit, kde je hnízdo skryto. Cestou zkouším dělat pár fotek ptáků, které potkáváme. Větřík pofukuje a slunce peče. V pampě kus od mokřadu už naštěstí nejsou komáři. Nejpříjemněji je ve stínu keřů. Alicie nás po paměti vodí rozlehlou oblastí severně od farmy. Jen občas nahlédne do satelitních snímků získaných z Google Earth vytisknutých ve formátu A4, které jsou dostatečně podrobné, aby zachytily všechny lesíky a skupiny keřů v okolí.

Upocení se vracíme na oběd. Svépomocí se kuchtí něco k snědku pro všechny, kteří přicházejí z terénu. Následuje dvouhodinová siesta a můžeme vyrazit znovu. Hnízdní okrsky jsou od sebe mnohdy značně vzdálené a člověk během dne našlape deset i patnáct kilometrů. Neustále přelézá ohrady a ploty pro dobytek, rukama se noří hluboko do trnité spleti keřů, do bot a nohavic kalhot mu pronikají ostrá semena trav, slunce pálí a cokoli, co s sebou vleče, je stále těžší a těžší. Teprve odpoledne jsou příjemnější, když vzduch chládne a rozžhavené letní slunce klesá k obzoru.

Jeden z komunity těch, kteří se v pampě míjejí s žebříky přes rameno.

Ornitologové a jejich život v rezervaci

Sezóna místních ornitologů trvá v rezervaci od října do ledna, což zhruba odpovídá hnízdní sezóně zdejšího ptactva. Ornitologové se tu tou dobou střídají a když se zadaří, může se jich tu sejít třeba i sedm nebo osm. Každý má svůj program, za kterým vyráží každý den do terénu hned po ránu a znovu odpoledne po obědě. Je legrační je pozorovat, jak si s neutuchajícím elánem znovu berou z ledničky petku s vodou, dávají ji k mapám, zápisníkům a plechovkám s modely vajec do brašny, kterou si křížem přehazují přes rameno, na krk si věší dalekohled, přes druhé rameno pak lehký aluminiový žebřík a jdou bádat. Ano, právě ten hliníkový žebřík je jejich nezaměnitelným znakem. Většina z hnízd je umístěna výš, než lze dosáhnout ze země a tak sebou musejí nosit tyto kovové chůdy, aby se k nim dostali. Když se pak potloukáte okolní pampou, tak tu a tam v dáli zahlédnete siluetu pochodujícího člověka s žebříkem na rameni. Nezasvěcený by byl tou zvláštní sektou podivínů určitě zaskočen.

K obědu se sejdou, uvaří ze společných zásob něco k snědku a sesednou se kolem velkého kulatého stolu ve společenské místnosti, která plní také funkci jídelny, pracovny a kuchyně v jednom. Následuje siesta, protože venku je příliš horko a odpoledne je tu druhé kolo pochůzek. Po návratu sprcha, přepisování záznamů z deníků, barvení nových modelů vajec, vymýšlení dalších postupů práce, ťukání do notebooků, stahování a archivace videa z kamer, debatování s ostatními. K večeři usedají až před půlnocí, debatují o tom, co jim den přinesl, vtipkují, zkrátka tu žijí život ornitologa, který „dělá terén“. Občas za nimi přijedou příbuzní, manželky s dětmi, rodiče a snoubenci, kteří je na cestách pampou doprovázejí nebo se jdou koupat k nedaleké La Platě. Počasí je krásné a tak společně mohou trávit prázdniny a přitom pracovat.

Na víkend přijíždějí turisti. To se pak ornitologové stěhují z malých místností bývalé hospodářské budovy do podkroví, aby jim uvolnili svá lůžka, zásoby v ledničce shromažďují do dvou nejvyšších polic s nápisem „comida biologos“ a čekají, jací dočasní obyvatelé budou. Turisté jsou totiž vždy příjemným zpestřením zdejšího života. Zůstávají jen přes víkend a jsou to mnohdy svérázná stvoření. Posledně přijel opálený mladík se skupinou zralejších dam a ti stále jen v kruhu posedávali pod stromy v parku a se zavřenýma očima mručeli, hlasitě dýchali a sténali. K jídlu si připravovali zeleninové placky a než se do nich pustili, tak nad nimi v tranzu stáli s rozevřenými dlaněmi a zaříkávali je. V ledničce po nich zbylo, stejně jako po jiných návštěvnících, dost zajímavých pochutin, které pak ornitologům vylepšovaly jídelníček.

I mezi ornitology byly nepřehlédnutelné individuality. Diego, který pravidelně sedával nad zelenými modely vajec a kartáčkem na zuby na ně stříkal hnědé skvrny, nás učil krásné argentinské vulgarismy. Díky výraznému obočí, rozcuchané čupřině vlasů a velkému nosu, měl jeho obličej klaunský výraz. Mladý Dieguito byl mestizo. Jeho otec byl postarší Němec a matka krásná mladá Patagoňanka. Jako jediný se nevyznal jen v těch druzích ptáků, které se týkaly jeho výzkumu, ale orientoval se ve veškerém ptactvu. Často jsme s ním chodili na večerní vycházky, kdy nám ukazoval nové druhy, které právě ten den objevil. Dieguito učil roztomilým způsobem španělštinu Rose. Ta přijela s kamerou studovat místní avifaunu až z Austrálie. Oba spolu až do noci sedávali ve společenské místnosti a hleděli si do očí. Pak tu byla naše Bettina mluvící se svým malým synkem jen německy, nervózně působící Manuela, Vanina, Alicia … Zajímavé bylo, že většina z nich měla nějaké své předky či příbuzné z Německa.

Bettina, Alicia a Tóma u keříku s hnízdem drozdce běločelého (Mimus saturninus).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *