birdwatcher.cz

Ted Floyd: Běžte na ptáky s (malými, opravdu malými) dětmi

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Stále si pamatuji sonogramy a předporodní kursy. Dokážu si vybavit zařizování našeho domova pro dítě a nikdy nezapomenu na debaty o tom, jak se bude jmenovat. Už je to dost dávno a vzpomínky začínají blednout. Na jeden moment se ale zapomenout nedá. Nikdy mi z paměti nevypadne rozhovor s mojí kamarádkou ptáčkařkou Virginií.
„Tvoje děti už jsou starší, Virginie, a mají své vlastní zájmy. Stále jsou ale v přírodě a venku. Jak jsi to dokázala? Jak jsi dokázala, že je příroda stále drží?“
„Musíš s tím brzy začít,“ byla její celá odpověď.
Přesně tohle jsem chtěl slyšet, pomyslel jsem si. Sám jsem s ptáčkařením začal poměrně brzy, když mi bylo dvanáct, a znám ptáčkaře, kteří začali ještě dříve – už v první nebo ve druhé třídě.
„Jak brzy?“ zeptal jsem se Virginie. „V mateřské školce? Nebo někdy v předškolním věku?“
„Ale ne, to už je moc pozdě,“ odpověděla s moudrým úsměvem. „Choď s nimi na ptáky, když jsou ještě kojenci, nebo i novorozenci.“
Chvíli jsem nad tím uvažoval a znovu se zeptal, „Opravdu? Není na tom něco divného? Je to bezpečné? Má to smysl? Je to vůbec legální?“
Už během chvilky jsme se bavili o něčem jiném – už si nepamatuju, o čem, ale ta Virginiina poznámka – „Choď s nimi na ptáky, když jsou ještě kojenci, nebo i novorozenci.“ – mě zasáhla silou palice. Věděl jsem, že tohle mi z hlavy nikdy nevypadne. Tušil jsem, že to změní můj další život.
Myslela to vážně? Řekl bych, že ano. Budu s tím muset něco udělat.

O několik měsíců později se naskytla příležitost. Se svojí novorozenou dcerou, která byla ještě před několika hodinami v porodnici, jsem vyrazil na zahradu pozorovat ptáky. O dalších pár měsíců později jsme se spolu pustili za ptáky v Tucsonu a pak v San Diegu. Její první slovo – přísahám, nevymýšlím si – bylo krkavčí zakrákání. (Krkavec se ozval ze střechy a moje dcera mu skutečně odpověděla hrdelním kr-r-rouk!) Ve zralém věku dvou let se konečně v Monterey účastnila své první mořské plavby za ptáky.
Její mladší bratr, můj syn, také začal dost brzy. Během dvou hodin po svém narození jsme spolu vyšli na balkón v nemocnici, abychom si poslechli výra virginského. V následujících měsících se mnou trávil nejednu noc dokumentací vědeckého jevu zvaného noční migrace, ale to už je jiný příběh. Příběh, který chci nyní vyprávět, se týká první plavby po moři věnované ptákům, kterou můj syn podnikl.
V podstatě to bylo stejné jako s jeho sestrou: nalodili jsme se na Princeznu Monterey, abychom se podívali po albatrosech černonohých a buřňácích temných. Albatrosy jsme pozorovali dva a buřňáků stovky. Můj syn byl velice spokojený. Pak udělal něco naprosto přirozeného. Udělal něco, co jsem už viděl u mnoha birderů při nesčetných mořských plavbách: když viděl své opeřence, usnul.
Pak se odehrála další věc, znáte to, plejtvák obrovský, kterého má každý na kratičkém seznamu těch největších živočichů, kteří kdy žili na této Zemi, se přiblížil k Princezně. Lidé plakali. Nějaká žena hrála na dudy. Jiný očividně upadl do transu. Byl to tak silný, tak skutečný moment, že každý z nás žijící v dnešní digitální době, doslova ustrnul v němém úžasu. Žádné kamery, žádné mobily, jen úsměvy a slzy.
A bylo to ještě lepší. Velryba, vzdálená na dosah ruky, hlasitě vydechla. Smáli jsme se a plakali, v gejzíru vodní tříště, plynů a hlenů.
Mezitím můj syn – vzpomínáte na něj? – usnul. Nikoli v podpalubí, ale na konci zádě, přímo u zábradlí a jen kousek od velryby. Prostě se převalil, usnul a hlasitě oddechoval, pod tenkou přikrývkou velrybího hlenu.
„Nevzbudíš ho?“ zeptal se mě jeden pasažér. „Je to zážitek na celý život. Nikdy na něj nezapomene.“
Stejně by si to nepamatoval, říkal jsem si. Byl tak strašně mladý. A navíc spal, s křikem usnul, a základním rodičovským pravidlem – jež nechci, aby mi musela Virginie znovu opakovat – je, nikdy nebuď spící dítě.

Znepokojovalo mě ale něco jiného, měl jsem ještě jinou starost. Po celou dobu, co jsem hleděl na svého spícího syna (popravdě s mnohem větší nervozitou, než bych ostatním pasažérům přiznal) jsem si nemohl pomoci, a myslel jsem na jednu další věc. Od té doby jsem nad tím dumal už mnohokrát. Týká se to jisté životní filozofie, pohledu na svět; a právě tomu bych se chtěl nyní věnovat.
Pevně doufám, že si mé dvě děti – nyní na prahu dospělosti – užily všechny výpravy za ptáky a do přírody, které se mnou podnikly. Doufám, že si z těch cest odnesly něco ve vztahu k vědě a ekologii. Také doufám, že všechny nabyté zkušeností uplatní způsobem, který bude znamenat změnu pro svět, který společně sdílíme. Ale to už je jejich příběh, a ode mě by bylo troufalé tvrdit, že to tak bude.
Odpusťte mi, jestli to bude znít hloupě, ale všechny ty výpravy za ptáky společně s mými dětmi mi přinesly velké uspokojení a ohromnou radost. Samozřejmě, že jsme zažili nějaké ty nepříjemnosti: je těžké zabývat se určováním bahňáka, když právě měníte plínu. Byly i děsivé okamžiky: nepřipomínejte mi prosím, jak se má dcera odrazila od přehradní hráze nebo jak můj syn sáhl do kaktusu pro zajímavě vyhlížející hmyz.
Ale podívejme se na to takhle: právě takové zážitky a tisíce jim podobných mě dostaly ven pozorovat ptáky. V současné době se věnuji birdingu více, mnohem více, než před narozením mých dětí. Malými dětmi je nutno se zabývat okamžitě. Nemůžete váhat nebo to odkládat jako u dospělých v případě různých termínů, osobní hygieny či placení účtů. S rodičovstvím nemůžete čekat. A co se týče ptáčkaření, snažil jsem se pro to udělat vše, co jen bylo možné.

Před chvilkou jsem se setkal s Virginií u oběda při Vánočním sčítání ptáků. Byla to taková rodinná příležitost: ona tam byla s manželem, se svým švagrem a s jedním ze svých dospělých dětí. Já tam byl s dětmi, které byly doprovázeny dvěma kamarády. Nejednalo se jen o nezávaznou procházku u nás doma v parku. Neříkejte to školní radě, ale bylo to ve školní den a my byli stovky mil od domova. Jeli jsme přes noc, po které následovalo nádherné, byť vyčerpávající ráno.
Řeknu to znovu: doufám, že si to moje dvě děti užily. A řeknu to ještě jednou: osobně jsem si to skutečně užil, moc jsem si to toho rána užil.
Bez dětí bych to nepodnikl. Bylo by mi líto času, který bych mohl věnovat práci nebo manželce (matce mých dětí) – tohle by rozhodně měla slyšet. A téměř každý den přemýšlím o moudré Virginii: Udělej to. Začni brzy. Sbal plínky. Běž pozorovat ptáky.

TIPY

  • Udělej to.
  • Začni brzy.
  • Sbal plínky.
  • Běž pozorovat ptáky.

TED FLOYD je redaktorem časopisu Birding vydávaného American Birding Association. Je autorem čtyř publikací a více než dvou set populárních a vědeckých článků věnovaných ptákům a přírodě. Ted pracoval v představenstvu několika příspěvkových ornitologických organizací a často vystupuje na setkáních ornitologických klubů a na birderských festivalech. Se svojí rodinou žije v Boulder County v Coloradu.

Ted Floyd, foto: https://www.tellurideinside.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *