birdwatcher.cz

Workshop na letovky

Během pobytu v Argentině jsme se pustili také na kratší cestu k poloostrovu Valdés. Valnou část této cesty k jihu jsme jeli v těsné blízkosti východního pobřeží země a několikrát jsme se přímo u Atlantiku zastavili. Člověka ten magický pohled na zaoblený modravý obzor nekonečné vlnící se vodní masy vždy dostane. Když pak stane na skalnatém útesu padajícím prudce k mořské hladině, která leží desítky metrů pod ním, tak je ten pocit vlastní nepatrnosti a obdivu k přírodním zázrakům tohoto světa ještě umocněn.

Většinou jsme na útesech nebyli sami. Společníky nám dělali dravci a mořské druhy ptáků, které využívaly vzdušných proudů zvednutých do výše překážkou pobřeží a vozily se bez pohnutí křídel podél něj na svých výpravách za potravou. Mnohdy se k nám tak opeřenci v nečekaném poryvu větru dostali jen na několik metrů. Vždy jsem si při tom vzpomněl na jednu z výprav k maďarskému Hortobágy, kterou jsme absolvovali s přáteli minulý rok. Stáli jsme tehdy na břehu právě vypouštěného rybníka a kolem nás prolétali v desítkách rybáci bahenní a střemhlav se vrhali do zbytků vody, ve které se mrskaly malé rybky. Rybáci stále dokola nalétali nad bahnité dno nebo viseli ve vzduchu jen pár metrů od nás a kamarád Jirka s foťákem na stativu nadšeně křičel „paráda! to je workshop! to jsou letovky!“. Stejné nadšení s foťáky v rukou jsme prožívali i tady na západním břehu Atlantického oceánu. K některým z těch kouzelných chvil se ve vzpomínkách velice rád vracím.

Racek jižní (Larus dominicanus).

Čimango a papoušci

Návštěva největší kolonie papoušků na světě je sama o sobě výjimečným zážitkem. Stojíte na vysokém útesu táhnoucím se podél pobřeží oběma směry do nedohledna a všude kolem přelétají barevná hejna papoušků patagonských (Cyanoliseus patagonus). Ptáci křičí, ve stovkách sedají na dráty elektrického vedení za vašimi zády, vletují do hnízdních nor, prohánějí se vzduchem a tvar jejich zobáku jim dává podobu radostného úsměvu. Nad kolonií hlídkují čimangové šedonozí (Milvago chimango). Tento běžný dravec jihoamerické pampy by se svojí početností dal asi přirovnat k naší káni lesní. Tady má stůl prostřený. Chce to jen být rychlý a najít vhodnou příležitost. Někdy se v naší blízkosti objevili i dva nebo tři ptáci najednou. Pozorně sledovali hemžení v kolonii pod sebou a občas se prudce snesli níže s náznakem útoku. Ulovit jsme je sice nic neviděli, ale jejich vzdušné hrátky byly elegantní a dokonalé. Nikdy jsme nevěděli, kde se některý z ptáků zase objeví. Foťáky jsme měli nachystané a na rozdíl od čimangů byl náš lov přece jen úspěšný a několik snímků jsme si odvezli.

Čimango šedonohý (Milvago chimango).

Buřňák s dvoumetrovým rozpětím křídel

Dvě tmavé siluety buřňáka obrovského (Macronetes giganteus) jsme prvně zahlédli jen krátce poté, co jsme přijeli do Puerto Pirámides na poloostrově Valdés. Kroužily v dálce při pobřeží a díky své velikosti nešly na obloze přehlédnout. Když jsme se pak dostali až k útesům, tak foukal silný vítr. Na moři se zvedaly vysoké zpěněné vlny a fujavec do nás prudce narážel a sprchoval nás drobnými krůpějemi slané vody. Na skalnaté plošině pod námi, o kterou se vlny rozbíjely, se povalovali lvouni (Otaria flavescens) a nad nimi posedávali na skalních římsách racci jižní (Larus dominicanus). Tu a tam vzduchem jako přízrak proplul buřňák obrovský, ale zkuste jej vyfotit v takovém větru, kdy máte sami problémy se udržet na nohách. Za pokus to samozřejmě stálo.

Buřňák obrovský (Macronectes giganteus).

Později jsme buřňáky potkali ještě blíže na Punta Norte. Sedali si mezi lvouny, kteří tu přiváděli na svět svá mláďata a někteří se zkoušeli přiživit na placentách matek. Ptáci na souši ztratili hodně ze svého elegantního vzhledu a připomínali spíš přerostlé neohrabané slípky. Ovšem fotografování jejich letovek bylo vždy spojeno se statečným povláváním ve větru, který z vás rve oblečení, cuchá vám vlasy a zmítá fotoaparátem ve vašich rukách tak, že jde jen stěží udržet.

Buřňák obrovský (Macronectes giganteus).

Synchronizované létání

Od severního výběžku poloostrova Valdés jsme po štěrkovité cestě poskakovali zpět k jihu do Puerto Pirámides. Slunce pálilo, zvířený prach stoupal v hustých kotoučích za koly našeho auta a pronikal až k nám a my pečlivě sledovali okolí, abychom nepropásli něco zajímavého. Po levé ruce se nám náhle otevřel pohled na blankytně modrou vodu mořské zátoky oddělenou od okolního oceánu dlouhou písečnou kosou. Zastavili jsme, počkali až klesne zvířený prach a pak jsme vystoupili z auta. Modrá obloha, žlutý písek pláží, na kterém se na druhé straně zátoky pohybovala skupinka černobílých postaviček tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus) a stejně modré nebe. Nádherná, až kýčovitě působící scénérie, kterou nám v ústrety podél břehu protahovali racci jižní. Někteří si udržovali uctivou vzdálenost, ale jiní se přiblížili třeba jen na několik metrů. Letěli osamoceně, ve dvojicích nebo v menších skupinkách a předváděli ve vzduchu nejrůznější letové formace včetně synchronizovaného létání – nepřetržitý proud elegantních černobílých ptáků. Stáli jsme tu téměř hodinu, sledovali racky a občas jsme je zkoušeli dostat do hledáčku.

Racek jižní (Larus dominicanus).

Už po několikáté jsem si tu uvědomil jistou podobnost fotografa se skutečnými lovci číhajícími na svoji kořist. Mnohokrát jsem od nich slyšel o loveckém pudu, který v člověku dříme a je mu vlastní z prehistorických dob. Lovecký pud se u nich ale váže s potřebou zabíjet. Neodsuzuji žádného z nich, ale tuto potřebu s nimi nesdílím. Okamžik ze života divokého zvířete zachycený v podobě fotografie pro mě má mnohem větší cenu, než zářez v pažbě. Ne, lovce a fotografa jde jen stěží srovnávat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *