Když se mě letos v práci kolegové ptali, kam se chystám na dovolenou, ledabyle a snad trošku zlomyslně jsem odpovídal jen: „na Halastó“ a čekal jsem, jak si s tím poradí. Jedni to přešli mlčením, jiní uznale pokývali hlavou a prohodili: „Á, zase nějaká exotika, Asie, co?“. Musel jsem se i pousmát, když se jeden přemýšlivější kolega po mé informaci na chvíli zastavil a pak říká: „Počkej, halástlé, to je přece nějaký jídlo ne? Kam to vlastně jedeš?“
Je fakt, že sám bych ještě před několika měsíci netušil, co to Halastó je, natož kde se nachází. Netušil jsem, že se jedná o skupinu rybníků, která je součástí národního parku s názvem Hortobágy, kraje nekonečných stepí, pastevců dlouhorohého dobytka, kraje, který je přes svoji zdánlivou plochost neuvěřitelně bohatý ptačími druhy i rozmanitou přírodou. A opravdu to není v Asii.
1. Proč zrovna Hortobágy?
Národní park Hortobágy patří mezi vyhledávané ptačí lokality evropského významu. Jde o nejstarší a největší národní park na území Maďarska s plochou asi 82.000 ha, rozprostírající se ve stepích severovýchodní části tzv. Velké Maďarské nížiny, což je oblast sahající od Dunaje po východní hranici země. Jeho první část byla vyhlášena národním parkem v roce 1973 a současně byla tato původní plocha o 52.000 ha zařazena mezi biosferické rezervace. V roce 1999 pak byl Národní park Hortobágy zanesen na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO v kategorii kulturní zemědělské krajiny. Mokřady, které tvoří asi třetinu plochy parku podléhají Ramsarské úmluvě.
Svět rozsáhlých východomaďarských travnatých plání je rozdělen obzorem na dvě části. Dole je vždy step ..
2. Kdy se vypravit na cestu?
Každý návštěvník by se měl nejprve rozhodnout, co by chtěl ve stepích východního Maďarska vidět a tomu přizpůsobit i termín návštěvy. Na tahu se k rybníkům slétá až 200 tisíc hus polních a běločelých. Mezi nimi se tu vyskytují i husy malé, jejichž počet dosahuje až čtyř set. Monumentální je i podzimní tah jeřábů popelavých. Ptáci přilétající ze severní Evropy (hlavně Finska) v první půli září tu zůstávají až do prvních mrazíků, aby potom pokračovali přes Sicílii a Bospor na zimoviště v Tunisku a Súdánu. Více než 95% jeřábů migrujících přes Maďarsko se zdržuje v Hortobágy. Jejich počet vzrostl v posledních patnácti letech ze tří tisíc na 65.000 poté, co přestaly být využívány jejich východní tahové cesty. V roce 1998 bylo pozorováno přímo na Halastó 55.000 jeřábů.
Na svoje si přijde i dobrovolná oběť letních veder, která má možnost pozorovat jak ptačí druhy hnízdící v rákosinách podél rybníků a jezer, tak i neobvyklé stepní druhy. Musí se ovšem připravit zvláště v červenci a srpnu na vysoké teploty a roje komárů. I atypický a neočekávaný zimní návštěvník má možnost vidět leccos zajímavého. Kupříkladu orlů mořských tu zimuje 60 až 70.
3. Rady k nezaplacení
• Ideálním dopravním prostředkem k dosažení 530 km vzdáleného národního parku (z Brna) je osobní automobil. Přes Bratislavu a Budapešť se dá cesta zvládnout s přestávkami za necelých sedm hodin. Ceny benzínu odpovídají cenám u nás. Desetidenní dálniční známku – vignette matrica – lze pořídit v přepočtu za 2300 HUF (11 €).
• Na východním konci vesnice Hortobágy se lze ubytovat ve velice příjemném rodinném autokempu nebo penzionu k němu náležejícímu (ulice Borsós 12, tel: 06-30/670-4357). Cena za auto, stan a dvě osoby je asi 12 €, pokoj pro dva vyjde na 15 € na osobu. Je vhodné s sebou mít maďarské forinty, ale platit lze i v eurech. V letním období při pobytu pod stanem je důležité mít sebou dostatek repelentu proti dotěrným komárům.
• Ke vstupu do Národního parku je nutno zakoupit povolení, tzv. entrance card, kterou pořídíte v domku s doškovou střechou na kraji vesnice s nápisem Körszín Múseum. Ten, kdo si koupí týdenní kartu za 3000 HUF, s sebou může mít další tři osoby. Jednodenní karta pouze pro jednoho člověka přijde asi na poloviční cenu.
• S entrance card můžete navštívit čtyři oblasti, které najdete vyznačené na podrobné mapce, kterou s povolením obdržíte.
• K celoročně nejzajímavějším lokalitám patří soustava rybníků Halastó s devíti pozorovacími věžičkami. Ty jsou od sebe značně vzdálené, proto je dobré mít s sebou jízdní kolo. Za podzimního tahu jeřábů je dobré navštívit lokalitu Szálkahalom nebo pozorovatelny podél silnice z Balmazújvárose do Tiszafüredu. V létě stojí za to i okolí silnice č. 33 zvláště mezi kilometry 52 až 58.
• Po celodenním trmácení po stepích se hodí zajít do místní hospůdky Hortobágyi Csarda, kde Vám malá cimbálovka na požádání zahraje cokoliv. Podotýkám, že v okolí jsou i termální koupele (např. v Tiszacsege).
4. „Špeky“ k vidění
S trochou štěstí lze pozorovat v okolí Hortobágy několik ptačích druhů, které u nás uvidíme jen velice zřídka. Rybníky Halastó jsou jediným maďarským hnízdištěm rozrůstající se kolonie kormoránů malých (Phalacocorax pygmeus). Stejně je tomu i v případě ibisů hnědých (Plegadis falcinellus). Podél silnice č. 33 se dají zastihnout mandelíci hajní (Coracias garrulus) a poštolky rudonohé (Falco vespertinus). Jen zřídka se v odlehlých stepních lokalitách zahlédne drop velký (Otis tarda).
.. a druhou půli vyplňuje obloha.
Horko a komáří chorál
Do Hortobágy, vesničky ve stepi, přijíždíme uprostřed těch nejhorších veder na přelomu července a srpna. Nacházíme kemp, pod stromy stavíme stan a upocení bezvládně klesáme na židličky. Teplota ve stínu vystupuje hrubě nad 35°C. Jediné, co nás dokáže na krátkou chvíli osvěžit, jsou opakované studené sprchy. Bezradně na sebe hledíme. Vždyť v tom tropickém žáru se nedá vůbec nic dělat.
Až k večeru s okýnky dokořán si vychutnáváme jízdu autem a proudící vzduch. Stačí pár km po silnici č. 33 k západu, abychom za vesnicí pozorovali protahující hejno šedesáti kolpíků a lovícího ťuhýka menšího. Nálada se zlepšuje. Na hřebenech střech jedné farmy posedávají sýčci. Občas se některý z nich ozve. Šeří se. Když zase sedíme v kempu a ruch na blízké silnici ustane, vzduch se zaplní podivným hlasitým bzučením. Komáři vyrazili na lov. Prcháme do stanu.
Tekutý vzduch
Následující dny věnujeme soustavě rybníků Halastó. Rozloha jejích vodních ploch činí 2.073 ha a založena byla v roce 1915. Rybníky jsou z velké části i s okolím zarostlé rákosem a plovoucí vegetací a lze je přehlédnout z pozorovacích věžiček. Jejich páteří je asi pět km dlouhá a jako přímka rovná cesta lemovaná kanálem. Jdeme po ní. Překvapuje nás četnost volavek vlasatých (Ardeola ralloides) a červených (Ardea purpurea).
Během prvního dne zvládáme pouze krajní dvě pozorovatelny. Je příšerné horko. I tak si zapisuji 32 druhů vodního ptactva a mezi nimi i kormorána malého a rybáka velkozobého (Sterna caspia).
Nazítří jsme si přivstali, abychom využili chladnějšího rána. Tentokrát procházíme všechny pozorovatelny. Nejatraktivnějším shledáváme rybník č. VI, který je vypuštěný. Na jeho zarostlém dně se živí dobře 200 kolih velkých (Numenius arquatus), asi 60 kolpíků, stovky čejek a hus velkých a desítky volavek bílých, popelavých a červených. Zdržujeme se tu déle, protože jako jediná má pozorovatelna mezi těmito rybníky stříšku, která poskytuje v tom nepředstavitelném vedru blahodárný stín. Pak nás čeká pozorovatelna u rybníku č. V. Ten je téměř celý zarostlý rákosím s mělkým jezírkem uprostřed přeplněným bahňáky. Na jedné straně euforie z dokonalého birdwatchingu a na druhé straně slunce, které se rozhodlo nás usmažit za živa. Kryjeme se čím se dá. Manželka vytahuje deštník a já si hlavu ovazuji šátkem. Naštěstí i u posledního rybníka Kondás je zastřešená pozorovatelna. Stojí na dřevěných kůlech trčících z hladiny rybníka. Jsou v ní lavice k posezení a příjemně jí profukuje. Zůstáváme tu co nejdéle. Čeká nás ale ještě to pětikilometrové inferno bez kouska stínu v naprosto tekutém nehybném vzduchu. Už ani nevnímáme poláky malé (Aythya nyroca) prolétající kolem. Jen mechanicky a beze slova šlapeme stále stejným otupujícím tempem. Vidina chladivé sprchy v kempu nás popohání dál. Teprve po ní zjišťujeme, že jsme během těch sedmi hodin v terénu pozorovali neuvěřitelných 54 druhů vodního ptactva.
Mandelíci kam se podíváš
Další den se věnujeme okolí silnice č. 33. Jedeme západním směrem. Na 58. km jsme na elektrickém vedení zahlédli našeho prvního mandelíka hajního. O kus dál odbočujeme z hlavní silnice a prohlížíme okolí. K našemu překvapení vidíme dalších sedm mandelíků. Mezi kilometry 58 až 52 nakonec počítáme 26 mandelíků povětšinou posedávajících na drátech mezi sloupy. U km 52-3, těsně za odbočkou na Nagyiván je farma s lesíkem. V lesíku je hnízdní kolonie poštolek rudonohých. Poletují tu samci, samice i mladí, celkem asi 30 ptáků. Přímo u odbočky na Nagyiván pro změnu hnízdí vlhy pestré (Merops apiaster). Je to krása. Pozorujeme ptačí druhy, na které jsem si v souvislosti s Hortobágy tajně myslel.
Poslední den je slunce neuvěřitelně skryto za mraky. Naposledy se jdeme podívat mezi rybníky Halastó. Tentokrát přímo k pozorovatelně u rybníka č. V, kterou právě opouští trojice místních ornitologů. Z jejich maďarštiny pochytáváme jen slůvko super. V očekávání něčeho neobvyklého pročesáváme dalekohledy okolí. A skutečně. V prohlubni uprostřed rákosí se skrývá skupina volavek a mezi nimi také šest ibisů hnědých. Jsou k vidění jen když vzlétnou. Skvělé pozorování, ve které jsme ani nedoufali.
Podzimní návrat
Letní návštěva Hortobágy nás nadchla. Po dvou měsících jsme tu zase. Vyprahlé stepi se proměnily ve vlhké rozbahněné louky vsakující podzimní déšť. S obavami, že nic zajímavého neuvidíme, se pouštíme podél lesíka u farmy Szálkahalom. Nejprve to vypadá jen na špačky a havrany, ale během krátké doby pozorujeme přelétat první jeřáby. Na mělkých kalužích v lukách jsou nějací bahňáci, ale pro nás jsou mnohem zajímavější další a další vlnící se klíny a řady přilétajících jeřábů. Vylézáme na polorozpadlou pozorovatelnu. Bača přivádí stádo krav. Šeří se. Křik havranů a kavek se mísí s cinkáním zvonců pohupujících se na kravských krcích. To všechno ale přehlušuje hlasité skřehotavé krrru stovek a tisíců jeřábů. Zůstáváme tu až do setmění. Dalekohledy už nic nevidíme, ale křik neustává a provází nás i cestou k autu. Něco podobného jsme ještě nezažili. Letošní Hortobágy nás opravdu nezklamal.
