birdwatcher.cz

Pete Dunne: Birdathon ´83 – A Saab Story

(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)

Cesta je vidět jen v útržcích: rozmazané momentky hlavní silnice dávkované stěračem na předním skle auta. Každé setření znamená okamžik bezpečí střídající vteřiny slepé víry.
… tady je cesta… tady je cesta… tady je cesta…
Připomíná to hru. Spojte body čarou, která vás dostane (bezpečně) odněkud někam. Obraz se mění každým momentem, jen si zachovat hladinu adrenalinu, jen neztratit pozornost.
… tady je auto… tady je středový pruh… tady je strom… tady je…
Moje reakce k těmto výzvám jsou ale mechanické a lhostejné. Únava mi vzala veškeré potěšení ze hry.
Na sedadle spolujezdce odevzdaně sedí v mokrém kabátu oblastní vydavatel American Birds Bill Boyle. Ve zpětném zrcátku je vidět Pete Bacinski, člen Audubonovy společnosti v Lyndhurstu v New Jersey a David Sibley, nejžhavější želízko současného birdingu od dob, kdy Féničané dokázali roztavit písek. Pod námi je Saab 900 Turbo. Za námi Birdathon roku 1983.
Kdy tento příběh začal?
Ani nevím. Mnohokrát. Na mnoha místech. Minulou noc, o půlnoci (abych byl dokonale přesný), právě před dvaceti hodinami. Nebo minulý týden během zkoušky „nanečisto“. Nebo vloni, kdy jsme rozbourali starý rekord soutěže Big Day v New Jersey, který tvořilo 171 druhů. My jsme dosáhli celkem 185 druhů a přesvědčili jsme se o tom, že během čtyřiadvaceti hodin je možné vidět dvě stovky druhů nejen v Texasu nebo Kalifornii…
… Nebo snad už v roce 1979, kdy jsme se spolu s Petem B. pustili do soutěže Big Day poprvé… nebo když mi byly čtyři a já si prvně ze zásuvky tátova stolu vzal jeho dalekohled Zeiss 6×20 a pocítil jeho kouzlo… nebo když Peterson stanovil pravidla… kdy Ludlow Griscom přestal učit střelbu… kdy si první pistolník udělal zářez na svém šestiranném koltu… kdy během šesti dnů Bůh stvořil birdery… nebo v den pátý, kdy zaplnil vzduch ptáky…
… tečky na řádku… tečky na řádku… tečky na řádku…

Saab s jistotou uhání dolů po dálnici zahalené deštěm; ostří patnáctipalcových radiálek značky Pirelli prořezávají vrstvu vody a hledají si pevnou půdu pod nohama. Auto reaguje s citlivostí na hranici ovladatelnosti. Je v tom znát i jistá netrpělivost, zadržovaná dychtivost, které se řidič nechce poddat.

Náš pokus jsme naplánovali během strategické schůzky v březnu. Pokud někdy bude vytvořena birderská síň slávy, pak může být ta schůzka pojmenována jako Sandy Hook Summit.
Může se tomu ale říkat jakkoliv.
Zaznamenat dvě stě druhů si vyžaduje mnohem víc než jen schopnosti a štěstí. Je k tomu nutný plán. V New Jersey se v druhém květnovém týdnu vyskytuje asi 190 druhů ptáků, které je během Big Day nutno dostat v první řadě – i když je pravda, že některé z nich, jako je potápka americká nebo krocan divoký jsou zastrčeni v nejrůznějších koutech státu, což z nich dělá vzhledem k omezenému času nepravděpodobné kandidáty do seznamu zastižených druhů.
Pak je tu dalších zhruba čtyřicet druhů, kteří spadají do kategorie „přítomen, ale bez jistoty pozorování“. Na konci takového poměrně rozumného seznamu se nachází bukač severoamerický a tyranovec olšový – druhy, které se dají kvůli počasí nebo načasování snadno minout. Na nejvzdálenějším konci seznamu může být i jespák křivozobý – těch je tu ale jen pár a hodně daleko od sebe. Tak trochu mimo tento seznam dvou set třiceti druhů se nachází početná a ne příliš pravděpodobná řada možností s označením „sny“.
Základem naší strategie vedoucí k dosažení dvou set druhů jsou tři věci: optimální načasování útoku tak, abychom zachytili jak zimující tak hnízdící druhy; výběr trasy, která by vzhledem k minimálním časovým ztrátám propojila všechny klíčové lokality a ptáky, kteří se na nich vyskytují; přednostní snaha o zachycení co největšího počtu hraničních druhů.
Způsob dosažení těchto tří hlavních cílů není snadný, stejně jako vzájemná domluva.
Všichni jsme se rychle shodli na tom, že sobota 21. května je příliš pozdě. Zimující druhy už budou pryč. Namísto ní jsme se rozhodli pro 14. květen a 21. květen jsme naplánovali jako druhý termín (pro jistotu). Rozebrali jsme naši rekordní trasu z roku 1982 a od základu ji předělali s tím, že jsme nemilosrdně odpárali všechny liché nebo zbytečné lokality, přidali jsme slibnější místa a vše jsme naplánovali s ohledem na každou myslitelnou okolnost – dopravu, příliv a odliv, benzínové pumpy a zastávky na kávu. Vše jsme si poctivě sestavili do poslední minuty a přitom nám stále nějakým záhadným způsobem zbývala zhruba hodina k dobru: jakási rezerva v případě krize, mince v hotovosti na nečekané výdaje (pro případ spadu pěvců nebo při výskytu nějakého výjimečného bahňáka) nebo k dohnání ztrát na konci dne.
Nebylo lehké se domluvit. Pete Bacinski naříkal při představě, že z našeho itineráře vypustíme Býčí ostrov (místo výskytu vlaštovky pestré). Bill Boyle tvrdě loboval za to, abychom se podívali na travnaté pláně, které přece „nejsou tak daleko od naší trasy“, a já jsem se cukal při pomyšlení, že vynecháme místa s ptáčky v Princetonu. Každý měl nějakou oblíbenou lokalitu, kterou mu bylo líto vypustit; a každý jmenoval další, která mu naopak za tu námahu nestála. Když bylo ale po všem, byli jsme přesvědčeni, že jsme zvolili dobře. Skutečně blízko, téměř na dosah jsme měli dvě stovky druhů. Dokonce jsme si pro naši bojovnou skupinku zvolili název: THE GUERRILLA BIRDING TEAM (Partyzánská skupina pozorovatelů ptáků); a naše moto znělo: ODŠKRTNOUT A BĚŽET.
Teď jsme potřebovali auto – ale ne obyčejné. Potřebovali jsme auto, které by dokázalo splnit některé dost náročné a neobvyklé požadavky.
Musí být dostatečně rychlé, aby dokázalo rozmazat bílou středovou čáru na vnitrostátní silnici a dostatečně odolné, aby si jako pekari v říji dokázalo proklestit cestu úzkou stezkou v borových porostech. Musí být ovladatelné jako taxi v New Yorku, kdy šikovnému řidiči dáte 50 dolarů dýško, když se včas proplete městem, a musí umět na místě zastavit, dřív než stačíš říct: hele, co to támhle sedělo na drátě?
Musí být pohodlné (aby se v něm dalo ustát 24 hodin v sedle), musí poskytovat dokonalý výhled v 360-ti stupňovém úhlu (plus střešní okno), musí mít dostatečný zavazadlový prostor pro monokuláry a stativy a musí mít čtyři dveře, které se dají opravdu D O Š I R O K A otevřít kvůli rychlému vystoupení a nastoupení. Navíc musí být mechanicky naprosto spolehlivé, aby nás ani nenapadlo myslet na možnost nějakého defektu a musí být také zcela bezpečné, protože když je třeba myslet na bezpečnost, odnáší to soustředění.
Jinými slovy, to, co jsme hledali, bylo nekompromisní birderské auto.
Po prosévání všech domácích a zahraničních značek přes jemnou síť navyklých potřeb a patnáctiletého uctívání motorových pístů jsme zjistili, že skutečně jeden takový uchazeč na auto vhodné pro Birdathon existuje. Bude nám ale americký zástupce značky Saab-Scania ochoten zapůjčit jeden vůz pro náš podnik?

Přístroje na palubní desce ostře vystupují proti vnějšímu světu dočista setřených barev. Dvojice předních světlometů očekávajících nebezpečí prořezává šero před sebou. Pokušení nelze odolat, lehce přišlápnu plyn a pozoruji tři ukazatele šplhající vzhůru: turbo a otáčky šplhají rychle, dychtivě, rychlost pozvolna. Sundávám nohu a motor vzdychne na protest.

Hustá přízemní mlha přikrývá zbytky ledovcového jezera Passaic, které tu umírá už deset tisíc let. Puštíci proužkovaní vykřikují svá proroctví. Zdá se, že svět, nakročený mezi smrtí jednoho dne a zrozením dalšího, o nich uvažuje. Tak jako vždy.
Dojeli jsme po staré silnici na hráz a zastavili. Čtvero dveří se otevřelo jako by s nimi pohnuly jedny ruce. Z každých se vynořila tmavá postava a rychle zaujala svoji pozici v rozích jakéhosi obětiště. S hlavami skloněnými jsme čekali.
Jeden po druhém se začali ozývat noční ptáci. Jeden po druhém jsme nahlas pronášeli jejich jména – chřástal virginský, chřástal karolínský, slípka zelenonohá, sluka americká. Kdesi měkce zapískal výreček americký. Neozval se ale bukáček bažinný a bukač severoamerický, a to ani přes všechny provokace a pobídky, které chrlil kazeťák Billa Boylla. Pokud se nám vysmívali, dělali to tiše (protože Sibley a Boyle dokázali poznat dokonce i bukačí smích).
„Je čas,“ řekl Bill. Bez protestů jsme nechali hráz za sebou. Velký močál byl Billovým teritoriem. Po dobu čtyř týdnů sledoval jeho tůně a mokřadní porosty, aby mohl potvrdit druhy na seznamu cílových druhů, které jsme mu určili. Pokud některé nemohl najít, pak by tu být prostě neměly.
Přes přední světlomety projel stín ptáka. „Vodouš samotářský“, oznámily tři hlasy; „pisík skvrnitý“, prohlásil jeden. Každý z nás se bez diskusí v myšlenkách vrátil zpět, aby si přehrál, co ho k vedlo k tomu určení a hledal případné nesrovnalosti. „Máte pravdu,“ řekl osamělý odpůrce rychle. „Vodouš samotářský, napřed mi připadal menší.“ Bill nás navedl k další zastávce. „Támhle mezi stromy má hnízdo výr virginský se dvěma mláďaty,“ vysvětlil nám, když stahoval okýnko auta. Nemuseli jsme se obtěžovat ani s okýnkem ani s určováním. Netrpělivý křik hladových mláďat vyvolával v noci stísněný dojem.
Močál jsme opustili přesně podle plánu v 1:30 s šesti druhy v kapse z našeho seznamu těch, které musíme vidět. Bukáčka ani bukače jsme si ale zaznamenat nemohli. K Troy Meadows, náhradní lokalitě na mokřadní noční druhy, jsme to měli dvacet minut cesty.
Jako nějaké komando jsme přeskočili řetězový plot a po špičkách jsme pokračovali po úzkých lávkách směrem do mokřadu. Jde o starý chodník opravovaný čas od času jednou elektrárenskou společnosti vždy tak trochu s křížkem po funuse. Nosná konstrukce sloupu vysokého napětí se nám tyčila nad hlavou. Vzduch praskal její zlobou.
Troy se nehodlal vzdát ničeho z našeho seznamu. Chodník i naděje, které nás lákaly dál do močálu, se ale obrátili proti nám. Bukači zůstali stejně tiší jako stíny vrhané kameny.

Tohle auto je výsledkem evoluce; vyplňuje asfaltovou niku. Není to žádné závodní auto. Nejde ani o obývák na kolech. Jde o stvoření, které vnímá asfalt před sebou jako potupu a silnici za sebou jako rozkoš – je to tvor, který dokonale ladí se svým prostředím.

Nyní po Route 80 směrem na západ; po silnici, která přetíná celý kontinent. Závod se svítáním v pohoří Allamuchy. Doufali jsme, že do seznamu bez velkých obtíží přidáme divokého krocana. Zpod kol nám vylétl štěrk, když jsme zastavili ve stínu cukrových javorů. Naše smysly zostřené nocí zaznamenaly nakyslý pach dojnic v nosech a mrazivé volání vzdáleného kohouta v uších. Bill popadl nahrávku a vypustil do světa falešného krocana, hlasitost NAPLNO… „… GOBBLEOBLOBLOBLOBLOBL… OBLOBLOBLOBLOBL… OBLOBLOBLOBLOBL…“
Po silnici se s řevem přihnal kombík, zastavil a vyvrhl dva nebezpečně vyhlížející maskované muže. Každý z nich držel stejně nebezpečně vyhlížející automatickou pušku. Tázavě se na nás podívali a odjistili pušky. Když jsme zvážili vývoj událostí, považovali jsme za moudré rychle zmizet.
Saab se přihnal na parkoviště v sousedství zvýšeného tělesa staré silnice u Waterloo téměř bez použití brzd. Vystřeleni ven z auta jsme šlapali dvojnásobnou rychlostí vzhůru po pěšině s výhledem na řeku. Všechny známky únavy z nás nyní spadly. Dostat se do mixéru a pak do odstředivky, vyprodukovali bychom dost adrenalinu na to, aby přinutil mrtvého brontosaura přeplavat řeku Saskatchewan. Byla tu ona kouzelná hodina před svítáním, která dokáže proměnit vše létající v poklad.
Každý pták je v Birdathonu odměnou. Každý se počítá stejně bez ohledu na to, jak je vzácný; vlhovec má stejnou cenu jako lesňáček louisianský. Jestliže bývá hodina poutající noc se dnem naplněna poklady, pak je Waterloo přímo jejich hlavní žilou.
Začaly přibývat jeden po druhém: kardinál červený, pipilo skvrnitý, drozd lesní, tyranovec domácí, drozdec černohlavý a drozd stěhovavý. Ametysty a granáty se mísily se smaragdy a rubíny, s druhy, které jsme mohli minout – ledňáčkem, jeřábkem kanadským, zelenáčkem bělouzdičkovým, hýlem nachovým – a s perlou velké ceny, s bonusovou výhrou – tyranovcem olivovobokým.
Těsně před naším odchodem to David udělal znovu – dva roky po sobě si zezadu všiml kukačky černozobé snažící se za našimi zády proklouznout přes silnici. Bylo 6:30. Měli jsme zpoždění oproti plánu.
Chlapecký skautský tábor v Allamuchy je jedním z těch „dobíracích“ míst, kde musíme zastavit. Jde o lokalitu, kde se dají zastihnout druhy, které mohou rozhodnout, druhy hraniční. Nebo také druhy, které jsme na první pokus minuli. Během deseti minut máme oba místní lesňáčky, šoupálka amerického, lesňáčka modropláštíkového a zalepujeme tak několik zlověstných děr v našem seznamu pěvců.
S oběma plánovanými zastávkami na pěvce vyšších poloh ve zpětném zrcátku dělá Pete součet a hlásí devadesát jedna druhů, což je o dva více než v našem rekordním pokusu z roku 1982. Zatím je to dobré.

Fena ovčáckého psa, vyčerpaná léty strádání, pozoruje svět ze svého oblíbeného místa pod jalovcem, kousek od domu na Beekman´s Lane. Hledí na automobil jedoucí dolů po silnici pronásledovaný obrovským mrakem prachu. Vůz se nečekaně zastavuje. Fena pozvedne hlavu a vidí, jak se čtvero dveří prudce otevírá a z každých se vyskakuje jedna postava. Jedna z nich divoce ukazuje na malého, krátkoocasého vrabce sedícího na plotě. Další se snaží upozornit zbývající na dva vychrtlé, kuřatům podobné ptáky s vypoulenýma očima, hledající potravu na zoraném poli. Třetí křičí a ukazuje směrem na nevysoko letícího dravce s bílým podbřiškem a čtvrtý nepříčetně pronásleduje nepopsatelný, nevýrazný ptačí zpěv ozývající se z trávy.
„Lidé jsou blázni.“
Tahle myšlenka ji nenapadla poprvé.

Po krátké, ale ohnivé debatě jsme se rozhodli minout Býčí ostrov a zamířit na jih s krátkou zastávkou v Princetonu. Tímto rozhodnutím jsme se vzdali vlaštovky pestré, ale získali jsme půl druhé hodiny vzácného času. Jeden jistý druh do seznamu tak vysokou cenu nemá.
Stezky Univerzitního lesa v Princetonu jsou plné birderů pasoucích během vrcholného období tahu po pěnicovitých. My jsme tu zastihli zelenáčka švitořivého a přesunuli jsme lesňáčka proužkobokého a lesňáčka rezavokorunkatého z položek, které jsme minuly, do položek nalezených. Navíc se nám odsud podařilo uniknout bez velké časové ztráty způsobené výměnou informací s přáteli a známými birdery.
Lovecká oblast v Assunpinku nám bez boje vydala dlaskovce modrého, křepelce virginského a trupiála zahradního. Jezero nám vyneslo z blízka potáplici lední a kondora krocanovitého v podobě tečky na obzoru.
Ocitli jsme se tak v polovině trasy. Zírali jsme na hodinky a nevěřícně jsme na sebe pohlédli. Je teprve 10:30. Před námi se rozprostírá sedmdesát mil nehostinných písčitých plání se zakrslými borovicemi, kterým se dosti výstižně říká Pustina. Z hlediska pozorování ptáků je její jedinou výhodou to, že jsou zde silnice rovné jako přímka, téměř žádný provoz a výjimečné kontroly. Jediné, co jsme teď mohli dělat, bylo čekat a odpočívat. Bill do mě lehce šťouchnul, posunkem ukázal na zadní sedadlo a ironicky poznamenal, že bych měl dávat pozor na hrby na silnici. Ve zpětném zrcátku bylo vidět mírumilovně pochrupujícího Peteho Bacinskiho. Usmál jsem se a souhlasně jsem na Billa pokývnul. Zavrtěl hlavou, „ne,“ a ukázal vlevo od Peteho. Nastavením zpětného zrcátka se mi v zorném úhlu objevila hororová scéna s rukou vylévající proud viskózního jantaru na burákovým máslem vysoce natřený krajíc chleba ležící přímo na sedadle. Otřásl jsem se hrůzou a zaměřil se zase na silnici. Půjde med dolů ze sametu?

Jakému zvířeti se naše auto nejvíce podobá? Vlku ne. Na dálnici je vlků hodně. Není jako mohutný bizon přijíždějící z Detroitu. Nejde ani o jednu z těch strnule myškujících anglických lišek nebo poskakující fretku z Japonska či grandiózního jezevce z Německa. Ne, žádnému z nich se nepodobá.
Myslím, že je jako kočka. V jeho štíhlosti je ukryta síla. Jeho pohyby jsou bez námahy plynulé a rychlé. Před skokem jako by se vždy přikrčilo. Dokonce i když stojí, tak je v něm cítit pohyb.
Dnes by mohlo být rybou, v dešti, v asfaltové řece. Ale ne žralokem – snad kromě maka. Není tak hloupé jako mečoun nebo zlomyslné jako kosatka. Ne, tohle auto nepostrádá inteligenci. Možná by tedy mohlo být delfínem? Nevím. V rybách se moc nevyznám. (Vlastně ryby neznám vůbec, když považuji za rybu i delfína. Raději se věnuj řízení a nech být ryby na pokoji.)

Objížďka na Route X nás nasměrovala do králičího bludiště místní chatařské komunity. Sjeli jsme na Route 70 nedaleko Lebanon State Forest a rozhodli se tam podívat po několika zdejších ne příliš snadno pozorovatelných druzích (nouzový plán 7b). Tato doplňková návštěva nám přinesla tangaru ohnivou a salašníka modrého, ale unikl nám datel červenohlavý. Po kratičké chvilce (asi třiceti nebo čtyřiceti vteřinách) jsme pokračovali dál. Odškrtnout a běžet.
Národní přírodní rezervace Brigantine patří k nevyhnutelným zastávkám každého okruhu v rámci Big Day. Žádné jiné místo nenabízí tak snadný přístup k druhům vázaným na slaniska. K hrázím jsme se dostali těsně po poledni, objeli jsme je během hodinového časového limitu a pouze jednou jsme narazili na problém – téměř vzpouru. Když před nás přistál jespák křivozobý ve svatebním, museli jsme Davida násilím držet v autě. Brigantine byla učiněným pokladem. Kromě druhů, které se nedaly minout, jako je rybák černozobý a jespák tundrový, jsme si připsali oba druhy čírek, zblízka lžičáky, kachnici kaštanovou, ostříže a ještě jeden dáreček – tenkozobce amerického. Když jsme odjížděli, zkontroloval Pete náš seznam. Pak si ho prošel ještě jednou. Měli jsme 171 druhů! Ručičky hodinek ukazovaly 13:15. Touhle dobou jsme měli minulý rok jen 158 druhů. Máme tedy oproti loňskému roku o třináct druhů náskok a oproti plánu téměř hodinu k dobru. Neuvěřitelné.
Zadní strana volavčí kolonie v Stone Harbor nám poskytla krátké setkání tváří v tvář s kvakošem žlutočelým. Paráda. U Great Channel se zdržovala menší skupinka morčáků prostředních. Na Higbee Beach to bylo také bez zbytečných řečí (ale ne bez boje), když si Pete B. na poslední chvíli všiml plachtící káně širokokřídlé, která se opozdila na tahu.
Lokalita South Cape May Meadows byla výživná na kulíka hvízdavého, jespáka křivozobého, turpana černého a jespáka skvrnitého (dáreček). Přeskočili jsme Cape May Point. Už by nám nic nového nenabídl.
Teď jsme byli na řadě my, David a já. Odteď bylo na řadě dočišťování – hledání ptáků, které jsme prozatím minuli nebo kteří nám ještě chyběli, pěkně položku po položce. Důkladnou prohlídkou seznamu jsme zjistili, že stále ještě postrádáme kulíka rezavoocasého a (podle očekávání) skřivana ouškatého. Obecní letiště v Cape May představovalo pro každého z nás druhou resp. třetí obrannou linii – a tou také skutečně bylo.
Návštěva County Park v Cape May nám vynesla datla červenohlavého, kterého jsme nedali v Lebanon State Forest (nikoli však datla karolínského, který tu měl být také). Lesňáček zlatohrdlý se nám odmítl ozvat na nahrávku a okolí Moore´s Beach Road jen zdráhavě vydalo lesňáčka zlatého a strakapouda amerického (šlo o druhou možnost, kde oba druhy zastihnout) – znovu se nám ale nepodařilo vidět datla karolínského.
Kus dál na mokřadu jsme s notnou dávkou štěstí dali bukáčka bažinného, o kterého nás okolnosti připravily o osmnáct hodin dříve a pokračovali jsme k Reeve, kde by nás měl čekat vodouš žlutonohý.
Pete to udělal znovu. Vzdálená tečka se s naším souhlasným pokyvováním proměnila v nedospělého orla bělohlavého. Těsně před odjezdem se nám nad hlavou mihnul dravec, jehož chování a pohyby samy za sebe křičely „SOKOL“ – druh číslo 186 – nový rekord pro tento stát!!!
Během následného nadšeného objímání David chladně pozoroval letícího dravce a s bolestí v hlase nám oznámil, „přistál na té nové dřevěné věži vedle mokřadu.“
Pete je nucen vyškrtnout ho ze seznamu.*
K Turkey Point směřovala značně otřesená čtveřice. Přijít o rekord takovýmto způsobem zcela podkopalo naše odhodlání. Jestliže nedokážeme vyprovokovat nahrávkou k odpovědi lesňáčka žlutobrvého na jediném místě, kde by mohl být, tak jsme utřeli. Náš cíl zaznamenat dvě stě druhů nám proklouzne mezi prsty.
Náš rekord se nám ale vrátil v podobě vodouše žlutonohého ťapajícího u mostu přes řeku Maurice. U Dividing Creek jsme našli lesňáčka zlatohrdlého, tyranovce zelenavého, lesňáčka kápového a konečně datla karolínského na naší čtvrté a poslední vhodné lokalitě.
Soumrak nás zastihl při prohlížení mokřadů v zátoce Delaware. Všude kolem se ozývali chřástali královští. Zdálky volal lelek křiklavý a později i lelek karolinský. Měli jsme 194 druhů. Stále jsme ještě mohli vyrazit k Marmora pro chřástala tmavého a ke Greenwitch pro sovu pálenou – nebo to můžeme zabalit a pokusit se o dvoustovku příští týden.
Zabalili jsme to.

Hrozivá válečná zóna rozsvícených brzdových světel blokuje dálnici. Někde před námi jede kdosi krokem a jiný řidič, vylekaný situací, se pokouší vycouvat a blokuje průběžný pruh. Další auta se štosují za ním, nahusto jako ovce u žlabu – hloupá, nebezpečná situace, ve které nehoda čeká na svoji příležitost.
Před námi se objevuje budka na výběr mýtného na sedmnácté míli. Otevřeny jsou tu dva pruhy se stejnou šancí k projetí; budka je jen jedna, výběrčí také. Ve společnosti donucené věřit tomu, že stroje dělají všechno rychleji a lépe, se celý ten rozvášněný chumel cpe do jednoho pruhu. Saab se bez problémů dostává k budce, okénko máme otevřené a ven trčí ruka s připraveným čtvrťákem. Výběrčí natahuje paži a rozevírá dlaň; vypadá to na rychlý průjezd. Dvě paže kroutivé síly nás popadnou v těžišti a zatlačí nás zpět do sedadel, uši nám zaplňuje hrdelní řev turba. Silnice před námi je prázdným šedým pásem, když nás Saab unáší od mýtné budky. Zácpu ostatních aut necháváme daleko za sebou.

Dnešek, 21. květen, v podstatě nikdy žádnou šanci neměl. Velký močál se otřásl zaburácením hromu pod oblohou oblečenou v pohřebním. Místy prší. Nemůžeme si pomoci, ale vše srovnáváme s úsilím minulého týdne – a zdá se, že vše teď vyžaduje více času i snahy.
U Waterloo nenacházíme žádného tyranovce olivobokého. Vodouš samotářský je pryč a hýl nachový s ním. Šoupálka amerického jsme také nikde u Allamuchy neviděli. I když zaznamenáváme druhy, které jsme 14. května nedali – tyranovce vrbového, lesňáčka kaštanovoprsého a lesňáčka šedokápého – náš seznam vykazuje na každé lokalitě další ztráty. Když opouštíme rezervaci Brigantine, máme v kapse 159 druhů a oproti 14. květnu jsme o 12 položek a o půl druhé hodiny pozadu.
A pak začíná pršet.
A pak začíná lít jako z konve.
V 18:00 vjíždíme na parkoviště u Jakes Landing promočení a unavení. Hledáme tu dravce. Za poslední tři hodiny jsme přidali do seznamu jen čtyři druhy a vnitřek auta je bohatší o dva metráky bláta a vody. Když je po desetiminutovém čekání v autě zřejmé, že v tomto počasí nebudou ani dravci létat, balíme to.
Kdy tento příběh začal? Přesně to říct nedokážu. Ale vím, kdy skončil. Skončil před třiceti minutami na tom parkovišti. V roce 1983 jsme prostě dvě stě druhů nezvládli. Měli bychom se spokojit se 194 druhy dosaženými minulý týden – s novým rekordem pro New Jersey, ale k naší metě je to pořád ještě šest druhů.

Doslov
Pivo v C-View nám najednou nechutná. Maso se sýrem v bagetě je šlachovité. Šéfkuchař šetřil na smažené cibulce. Papričky nemají říz.
O dva stoly dál se mladý pár hlasitě a se zlobou v hlase baví o půjčování peněz od rodičů. Hned vedle si dvouleté dítě převrhlo na svůj námořnický obleček plnou mísu Manhattanských škeblí a začíná křičet. U baru se čtyři dívky s účesy, které vypadají, jako by je někdo měl teprve dokončit, přestávají snažit upoutat naši pozornost a pouštějí se do nějaké lehčí hry. Nikdo z nás si ničeho nevšímá. Všichni čtyři jsme skleslí a držíme se, abychom neusnuli. Náhle David přestane zírat do svého prázdného hrnku a podívá se přes nás směrem k oknu. Jeho oči se jako dvojice světýlek náhle rozjasňují. Bill Boyle se otočí a zamyšleně hledí na hladký povrch kaluží na ulici, vyprazdňuje svůj hrnek a nenápadně se usmívá. Pete se zastaví uprostřed kousnutí a pozoruje paprsek světla plazící se po stole před ním. Tiše se zasměje, dojí zbytek jídla, položí obě nohy pevně na zem a obě ruce dlaněmi dolů na stůl. Čtyři páry očí setkávající se nad stolem obsahují stejnou myšlenku.

Sherry, servírka utahaná nekonečnými hodinami obsluhování zákazníků v tomto deštivém dni, se u svého oblíbeného místa za barem probírala účtenkami. Od rohového stolu zaslechla hluk a zvedla hlavu, aby zahlédla několik poletujících účtů, čtyři odstrčené židle (dvě z nich stále ještě v pohybu) a neurčitou skupinku opouštějící vchodové dveře. Povzdechla si a sklopila pohled zpět k účtenkám.
„Ptáčkaři jsou blázni.“
Tahle myšlenka ji nenapadla poprvé.

U chodníku čeká zlatohnědý Saab, trpělivý jako kočka. Dokonce i když stojí, je v něm cítit pohyb.

*Podle pravidel sestavených American Ornithologists Union musí introdukovaný druh hnízdit nejméně deset let, aby mohl být považován za samostatně se udržující. Vyhubený sokol stěhovavý byl v New Jersey znovu uměle vysazen v až roce 1976 a proto nemohl být započítán.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *