birdwatcher.cz

Pete Dunne: Legendární Jesse Mew

(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)

„Támhle je,“ chraptivě zašeptal nějaký obdivovatel. Hlas na druhém konci plošiny zaskřehotal, „je to on.“ Pohledy všech se obrátily, aby mohly vidět napínavý příjezd sedanu Dodge z roku 1966, automobilu známého pod označením „Bílý Vrak“. Fred Hamer, pracovník pověřený na Cape May sledováním dravců, pozvedl svůj dalekohled jako by tím vše chtěl potvrdit úředně.
„Jo, je to v pořádku, je to on.“ (V jeho hlase byla znát úcta.)
Vrak se pohyboval majestátně jako královna u dvora a uprostřed návalu aut na parkovišti elegantně odbočil k prázdnému místu, které se objevilo přímo před pozorovací plošinou. Jako by přesně věděl, kde hledat.
Někteří věřící na sebe na plošině s uspokojením pokývali. Bylo psáno: NA PŘEPLNĚNÉM PARKOVIŠTI PRO NĚJ BUDE VYTVOŘENA CESTA A OTEVŘENO OKÉNKO RYCHLÉHO OBČERSTVENÍ.
Motor po třicet sekund těžce rachotil. Řídký modrý kouř se jako kadidlo vznášel nad tím starým křápem a bezohledně zaplavoval dav stojící na plošině s otevřenými ústy rameno na rameni. Jeden nebo dva astmatici se zajíkavě rozkašlali.
Vrak vypustil poslední, burácivý mrak kouře a zastavil se, hlučíce jako Bessemerova pec rodící koncem pánevním Boeing 747. Plošina k pozorování dravců byla obklopena hustým, olejnatým dýmem. Věřící byli do posledního muže, ženy, či dítěte sraženi na kolena dávivým kašlem.
Když se kouř rozptýlil, stál tam on, legendární Jesse Mew – profesionální pozorovatel sokolů. Někteří věřící, z jejichž očí proudily po čoudem ušpiněných tvářích potůčky slz, pokynuli vědoucně jeden druhému. Bylo psáno: JEHO POHYBY BUDOU PŘIPOMÍNAT CIBETKU V ZÁŘI ÚPLŇKU – což nebyl nikterak nepatrný výkon při jeho výšce. Když nepočítáme vysoké kožené boty do prérie, tyčil se Jesse do výšky šesti stop a sedmi a tří čtvrtin palce (202,5 cm).
Jen málo z těch, kteří tohoto muže viděli poprvé, jej dokázali přesně popsat – snad proto, že vstřebat celou jeho postavu najednou překračovalo vše, s čím měl normálně fungující mozek zkušenost. Nikdo navíc nedokázal Jesseho popsat dvakrát stejným způsobem. Tomu je zvláště těžké porozumět, protože Jesse si nikdy neoblékl nic jiného než špinavé, do zvonu šité Levisky, kárované tričko, které vypadalo, jako by s ním běžně čistil měrku oleje, a vyrudlou riflovou bundu, která přesně odpovídala tomu, jako by půl svého života tvořila výstelku ptačí klece.
Jeho krk byl vytáhlý a oživoval ho trhaně se pohybující ohryzek velikosti kulečníkové koule. Vzhledem připomínal kojota – výrazný, přímo velkolepý nos a hluboký zářez na bradě. Vlasy měl dlouhé, vybledle bílé, připomínající konzistencí o půl hodiny déle převařené špagety.
Ladily mu s bundou.
Včetně ptačího trusu vážil jen málo přes 109 liber (50 kg). Jesse Mew měl tělesnou konstituci člověka, kterého právě sňali z kříže.
Barva jeho očí byla ale záhadou a předmětem mnoha polemik. Jesse nebyl na veřejnosti nikdy spatřen bez svých leteckých brýlí. Mnozí věřili, že má oči poškozené v důsledku nesčetných hodin strávených pozorováním sokolovitých dravců proti slunci. Jedni říkali, že jeho oči připomínají dvojici dobře promaštěných hamburgerů; jiní tvrdili, že se podobají spíše dvěma kusům uhlí. Ať už měly barvu jakoukoliv, nebylo tajemstvím, že jako zrakový orgán byl výjimečný. Jesse dokázal přečíst bílé stránky manhattanského telefonního seznamu ze vzdálenosti sedmdesáti kroků.
Jeho schopnosti byly provázeny řadou výmyslů a je docela možné, že jen polovina z toho, co mu bylo přisuzováno, bylo pravdou. Jeho otec měl být odborníkem na plastové vstřikovací formy ve stavebnictví. Jeho matka byla bezejmenná. Povídalo se, že se Jesse narodil v suterénní garáži nemocnice v L. A. Přijetí jeho matky se zpozdilo, protože dokumentace z její pojišťovny nebyla právě k dispozici zdvořilé, ale neoblomné sestře na příjmu.
O Jesseho dětství se toho moc neví, ale jeho gramatika, pravopis a neschopnost pochopit víc než látku třetí třídy naznačovaly, že se mu dostalo veřejně přístupného vzdělání. Teprve poté, co dosáhl devatenácti let, se objevuje historka, jejíž kořeny se dají ověřit. Zdá se, že od té doby, kdy jeho rodina navštívila příbuzné v Ithace v New Yorku, žil Jesse odděleně od rodičů. Po dlouhém hledání ho prý otec našel v době, kdy v Ornitologické laboratoři obhajoval svoji absolventskou práci na téma klenutí, poměr stran a plošné zatížení křídla u severoamerických sokolů.
V předchozích letech vysokoškolských studií Jesse často střídal univerzity – navštěvoval předměty, které zřídka dokončil, hádal se s profesory ornitologie s neodpustitelnou drzostí a s přesvědčením o své pravdě.
Je téměř jisté, že někdy v tomto období vzniklo jeho pověstné krédo o „přirozeném nevměšování“:
„ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ SE UDRŽUJE TÍM LÉPE, ČÍM MÉNĚ DO NĚJ ZASAHUJEME“.
„Pokud civilizace“, vysvětloval, „zcela naruší nějakým hloupým a náhodným zásahem celistvost přirozeného uspořádání ekosystému, pak jakýkoli pokus o nápravu pravděpodobně vše ještě zhorší“.
Jesse zvláště odsuzoval nejasné působení v oblasti přírodních věd skrývající se pod názvem The School of Wildlife Management (snad Škola managementu divoké přírody). „Proč management?“ ptal se svých následovníků. „Proč ne podpora nebo ochrana nebo divokého nechte-nás-sakra-na-pokoji? Kdo tvrdí, že po dvou a půl miliardě roků samostatného vývoje má tři miliony roků starý hominid, který se náhle objevil na scéně, lepší způsob, jak vše řídit?“
Jeho učení bylo oblíbené mezi chudými a ušlápnutými – mezi studenty. Vysoké šarže akademické obce s rostoucí žárlivostí sledovaly jeho popularitu a s nervozitou si všímaly snižujícího se počtu studentů zapsaných na jejich přednášky. Jesse byl předveden před studentskou a fakultní radu (zastoupenou politologickými a ekonomickými hlavouny), která ho na základě smyšleného tvrzení, že jeho čtenářský průkaz byl přečerpán, veřejně odsoudila – a vyloučila.
Po tomto veřejném ponížení se Jesse stáhl do pouště na jihozápadě, kde se začal věnovat jako nějaký mírně pomatený navažský šaman sokolnictví a pouťovému švindlování, kdy polovinu svého času trávil pašováním legračních houbiček a druhou polovinu snahou křížit sokola stěhovavého s karančem v naději, že by to mohlo zajímat arizonskou správu dálnic, která by si pak u něj objednala množství vysoce účinných odklízečů mršin podél cest schopných přemísťovat se vzduchem. V zadních místnostech kaváren a obchůdků se sandály se na shromážděních vyznavačů dravčího kultu šeptá, že indiáni mohou opustit svoji tělesnou schránku a jejich duch dokáže létat volně jako sokoli. Možná je to pravda. Jesse tomu každopádně věřil.
O čtyřicet dní později byl Jesse nalezen sezónním strážcem parku při obhlídce stád tváří dolů v řece Rio Grande. Když byl přijat na pohotovosti místní nemocnice, byl nahý, v deliriu a sotva živý. V oficiální zprávě z parku bylo uvedeno „přepaden a okraden“. Výsledek lékařského vyšetření: „těžká podvýživa, dehydratace a úpal. Pacient byl přijat ve stavu částečného vědomí, přičemž trpí bludy a zjevnou iluzí, že umí létat.“
Jeho zotavování probíhalo pomalu. Po týdnu se Jesse přestal pokoušet vyskočit z okna v osmém patře, ale stále ještě usínal usazený na předním rámu postele a vzrušeně se choval pokaždé, když se podávalo jídlo.
Následovaly dva roky zotavování na pěkném klidném místě na venkově. Poté Jesse šokoval ornitologickou komunitu přelomovým výzkumem, který prováděl v září a v říjnu během podzimní migrace sokolů, kdy se připoutal k balíku konopí určenému k likvidaci a jen za pomoci rukou a nohou plaval Baltimorským kaňonem nacházejícím se sto mil východně od Ocean City v Marylandu. V následujícím roce se nechal celý zasádrovat. Takto zamaskovaný za tři sta let starou vrstvu usazenin se stal součástí hnízdní římsy u řeky Coleville na Aljašce a sledoval hnízdní strategii severských sokolů od jejich námluv po odlet. Příští jaro se tam znovu vrátil, ale někdy v průběhu inkubace zmizel. Po ne příliš krátké době dal Jesse vědět, že jeho dvoření jisté mladé vdově, bylo akceptováno a že by se tedy mohl stát nadějným otcem. Na konci sezóny se on a jeho mladá nevěsta už starali o čtyři proužkované mladé sokoly.
To se přihodilo před devíti lety. Vždy na podzim se Jesse účastnil v roli pozorovatele nejrůznějších sledování dravců a v době vrcholného tahu sokolů se vypravil po pobřeží dolů. V zimě mizel v Neotropech, ale každého jara se vracel na římsu s výhledem na Coleville a ke své paní. A teď tu stojí na parkovišti parku na Cape May Point.
Jesse beze spěchu přistoupil ke kufru zaplněnému hromadou prázdných plechovek a vyhrabal pět pixlí motorového oleje značky Skunkhead 10/40. Otevřel kapotu, přiložil nálevku velikosti dvoulitrové láhve a všech pět plechovek postupně vylil do převodové skříně. Vrak si spokojeně zamumlal jako kojenec.
Když uspokojil potřeby svého oře, vydal se Jesse k pozorovací plošině. Vzal to přes dva schody, až dospěl k napřažené Fredově ruce.
„Jak se máš, Jesse?“
„Ujde to, Frede, ujde to. A jak u tebe?“
„V pohodě. Jak se daří ženě a dětem? Mají se dobře?“
„Jo, mají se fajn,“ odpověděl pyšně Jesse. „Jak to lítá?“
„Docela dobře,“ pokračoval Fred. „Nechceš se zatím pustit do počítání sokolů, než tady vyřídíme pár dalších věcí?“
Jesse se široce usmál, „No, myslím, že bych mohl. Vlastně bych se do toho pustil docela rád.“
S plachým úsměvem se Jesse protáhl kolem novinářů směrem k druhému konci pozorovatelny. Náhle se zastavil, rukou si zastínil oči před ranním sluncem a jen tak mimochodem prohodil, „sokoli jsou tady.“
Modrohřbetý pták obloukem přeletěl stromy, nahodil přídavné hořáky a vypálil díru v ranním oparu vznášejícím se nad mokřadem. K Jessemu si razil cestu břichatý, plešatý muž v italských horolezeckých botách, kravatě a safari bundě značky Abercombie&Fitch poseté nejméně šedesáti výšivkami různých ornitologických klubů. Hlasem, který bylo slyšet z jedné strany plošiny na druhou, vykřikoval, „sokol, správně. Dvouletá samice, mám ji; poddruh borealis.“ Otočil se s hranou suverénností, upřel zrak (jako odborník k jinému odborníkovi) k postavě tyčící se tři hlavy nad ním, a ještě kousek k ní postoupil. „Je to jasné, není co řešit.“
Jesse několik sekund zadumaně a s mírným výrazem v očích hleděl na tvář, která se k němu zvedala a pak dodal, „a jmenuje se Albert.“ Jesse pronikavě zahvízdal a zavolal, „no jo, je to Albert, ty starej požírači kulíků.“
Albert změnil směr o čtyřicet stupňů, prolétl přímo nad plošinou, mírně se snesl dolů a v plynulém stoupání se pustil nad Delawarskou zátoku.
„Odborník“ zatáhl hlavu mezi ramena a rychle se obrátil směrem k východu z plošiny. Několik věřících na sebe vědoucně pokynulo. Bylo psáno: ŠARLATÁNI SE ZALKNOU SVÝMI SLOVY A VEŠKERÁ PŘETVÁŘKA ZŮSTANE OBNAŽENA V JEHO PŘÍTOMNOSTI.
„To byl tvůj přítel?, zeptal se Fred.
„Soused,“ odvětil Jesse. „O dva kecy vedle.“
Jesse se přesunul na jižní stranu plošiny a nedbal přátel, následovníků a obdivovatelů, kteří na něj zírali s neskrývanou úctou; několik troufalejších natahovalo ruku, aby se dotklo lemu jeho zvonovitých kalhot. Z batůžku Jesse vytáhl otlučený dalekohled Hensolt (který ho nikdy nikdo neviděl použít), upravené ocelové ruční počítadlo a dva balíčky limonády Dr. Pepper po šesti plechovkách. Jesse byl na Pepperovi závislý.
Život na plošině se vrátil ke zdánlivému normálu. Fred odcvakával krahujce a poštolky na severní straně; Jesse odděloval od vzduchu sokoly letící ve výšce napravo. Průměrně jich měl od patnácti do dvaceti během hodiny.
Občas se Jesse podíval vlevo, ohryzek mu poskočil a on hleděl vzhůru na prázdně vyhlížející oblohu a dělal si poznámky do tabulky. Když Jesse zaregistroval okolní zmatené pohledy, usmál se a vysvětloval.
„Neviditelní sokoli – letí blízko hranice viditelnosti. Ti se do tabulek zaznamenávají kódem 8 (v případě, že prolétli v této výšce). Je trochu náročné rozeznat je za takovýho počasí, jaký je dnes,“ dodal velkoryse. „Velká teplotní inverze – překážka pro naše smysly.“
Když ve tři hodiny Jesse poslouchal předpověď počasí, náhle mu zbledla tvář a musel se chytit zábradlí, jako by potřeboval oporu. Hned vzápětí vykřikl jeden mladý pozorovatel, „sokol! támhle nad mysem May letí sokol.“ Masy lidí zalapaly po dechu, ohromeni, jejich víra se zatřásla. Jak je možné, že kdosi zcela neznámý má lepší postřeh než Jesse Mew? Něco takového se ještě nikdy nestalo.
Fred, na jehož tváři se zračily obavy, přehlédl celou délku plošiny a úzkostlivě se zeptal, „Jesse, jsi v pořádku?“
Jesse se slabě pousmál a pokyvoval souhlasně hlavou. S námahou řekl, „jo, bez problémů, jen menší závrať, nic víc.“ Pak se obrátil k mladému kolegovi a omluvně mu řekl, „to není divoký sokol, bohužel. Je to pseudogrin, Falco pseudogrinus. Jeden z ptáků ze zkumavky bez pokrevní příbuznosti s jinými; jeden z těch, kteří jsou po průšvihu s DDT před vypuštěním chováni v zajetí, i když by bylo rozumnější nechat jim tu možnost, aby se tu znovu usadili přirozeně. Zdá se, že lidé už nemají žádnou důvěru v regenerační schopnost přírody – mají méně trpělivost. Všechno tím pokazí.“
„Ach,“ zareagoval mladík (spíše s úlevou než s bolestí v hlase). „Ale jak můžete tvrdit, že to nebyl divoký pták?“
„Ucítil jsem slabost v té jeho síle,“ odtušil Jesse.
Někteří věřící na sebe vědoucně pokývly. Bylo psáno: NEBUDEŠ MÍT PŘED SEBOU ŽÁDNÉ NÁHRAŽKOVÉ SOKOLY.
S postupujícím odpolednem tah ptáků utichal. Stín majáku se pomalu, ale neúprosně natahoval k pozorovací plošině. Lidé jednotlivě nebo v malých skupinkách odcházeli. Pro většinu už bylo pozdě, ať už chtěli jít kamkoli.
Na prázdné plošině si Fred stoupnul k Jessemu. Nějakou dobu beze slov jen tak postávali a vychutnávali si přicházející večer. Slova byla zbytečná. Je to tak, slova někdy překáží v komunikaci.
Fred nakonec porušil ticho.
„Jak dlouho plánuješ zůstat, Jesse?“
„Smlouvu mám s tím pirátem ze Stanice do patnáctého, ale můžu zůstat o několik dní déle, když bude tah vypadat dobře – a on to také ví. Ale nejpozději dvacátého musím zmizet. Mám ještě něco v plánu.“
„Je mi to jasný,“ odvětil Fred. „Dnes to parádně vyšlo; zdá se, že tah už přestal. Zůstaneš tu ještě chvíli?“
„Jo, myslím, že tu ještě chvíli budu okounět. Mám pár kamarádů, kteří rádi cestují v noci. Dávají přednost menšímu provozu a je to příjemnější pro oči.“
S těmito slovy zvedl Jesse ruku a jen tak mimochodem si sundal brýle. Fred byl jedním z mála lidí na zemi, kteří věděli, jakou barvu mají Jesseho oči. A i když si Fred všiml, že ten účinek není tak překvapivý jako poprvé, stále se necítil příjemně při pohledu do jeho očí, které pohlcovaly všechny tvary a barvy světa a ve kterých se zračilo jen tajemno. Byl to pohled jak dobrácký tak pronikavý a on se nikdy nedokázal rozhodnout, jestli jsou jeho oči mělké jako voda stojící na asfaltu silnice nebo spíš připomínají dva otvory protínající temný vesmír, ve kterých hloubka nic neznamená.
Kdysi mohly být modré. Možná, že ten šaman nakonec nebyl až tak mimo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *