birdwatcher.cz

Pete Dunne: Tahání za provázky

(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)

Každý den provádím na South Cape May Meadows jeden průzkum. Nachází se tam kolonie rybáků nejmenších, kterou je nutno kontrolovat, a jespáci křivozobí, které je třeba najít. Životu bychom měli dát nějaký smysl.
No nic, přesně tohle jsem dělal, když jsem našel provázek. Kvalitní, pevný provázek. Takový se dá použít na ledasco: můžete se jím nechat vést, můžete ho smotat do klubíčka, zmuchlat ho, omotat si jím prsty, zavázat s ním staré noviny nebo krabici s napečeným cukrovím. Postupem času dala tato multifunkčnost vzniknout provázkům určeným k nejrůznějším účelům.
Zkušenost mi říkala, že provázek, který jsem našel, byl určen k pouštění draků. Našel jsem ho ve vhodném prostředí. Jeden konec vedl přes písečné duny k pláži – prostředí typickému k pouštění draků. Druhý konec směřoval dál k otevřené louce. Zdálo se mi logické, že na jednom konci (obvykle na tom vzdálenějším) bude drak. Žádného jsem sice neviděl, ale byl jsem přesvědčen, že bude někde blízko. Rozhodl jsem se podrobit svoji hypotézu přezkoušení a dokázat existenci draka.
Přijatelné se mi zdály dva možné postupy. První spočíval v tom, že se nechám provázkem vést. Druhý, že s provázkem cuknu. Zvolil jsem druhou možnost proto, že (a) byla snazší a (b) mohl jsem naráz trhnout oběma konci jednoduchým horizontálním pohybem, zatímco při první možnosti bych se ještě musel rozhodnout, ke kterému konci zamířit.
To je ten problém, když naleznete prostředek kusu provazu.
Pokud bych zamířil ke konci vedoucímu k mokřadu, nejspíš bych vyplašil všechny bahňáky – to jsem nechtěl. Kdybych se naopak rozhodl sledovat konec plazící se k pláži, asi bych s velkou pravděpodobností našel vlastníka domnělého draka. A myslím, že v 6:30 ráno by majitel nebyl moc rád, kdybych ho našel.
Má zkušenost s draky mi také napovídala, že síla, se kterou bych na provázek působil, by mohla vyvolat předpokládanou (ale ne vždy uspokojivou) reakci na konci, ke kterému je drak přivázán. Kdybych tomu dal tvar hypotézy, mohla by vypadat takto: POKUD zatáhnete za provázek s drakem, PAK se drak pohne. Všimněte si, že jsem neřekl „vzlétne“. Jde pouze o jednu možnou reakci (a podle vlastních zkušeností se můžu dohadovat, že tu nejméně pravděpodobnou).
Rozhodl jsem se otestovat svoji hypotézu tím, že za provázek jednou mohutně škubnu. Benjamin Franklin by mohl být pyšný; Charlie Brown by záviděl. Stejně jako fénix po pětisté vystřelil nad mokřad jasně žlutý drak, chytil silný, vytrvalý jihozápadní vítr a stoupal přímo vzhůru nad South Cape May. Heuréka!
Ve stejný okamžik se kolonie rybáků nejmenších vznesla k útoku jako jeden pták, s kraválem připomínajícím hejno opařených krys. Každý bahňák z okolí, kterému zbyla trocha rozumu, následoval rybáky a zmizel v povětří. A já tam zůstal stát s hloupým drakem poletujícím na obloze.
Pro účely výzkumu je nyní samozřejmě třeba ještě porovnat původní hypotézu s pozorovanými důkazy. Shrnutí může znít následovně: POKUD trhnete provázkem k pouštění draka, PAK se drak v místech otevřeného mokřadu pohne, ALE každý pták s pudem sebezáchovy odlétne pryč.
To je sice elegantní závěr, ale nevypovídá nic o skutečnosti, že očekávaná reakce části ptáků byla tou, které bych se nejraději vyhnul. Kdybych nad svým postupem aspoň trochu přemýšlel, mohl jsem tuto reakci předpokládat a za provázek bych tahat nezkoušel. Chci tím říci, že pokus, který mi pokazil výlet za ptáky, nestál za získanou zkušenost – že draci bývají přivázaní na provázku a že se ptáci draků bojí.
Nyní věnujte pozornost podobnosti, kterou jsem s drakem získal, ve vztahu k následujícímu:
POKUD aplikujeme organochlorové pesticidy na větší ploše, PAK vyhubíme komáry, kteří nás přestanou ohrožovat při grilování na našich zahradách, ALE zdecimujeme tím také hnízdní populaci sokolů stěhovavých a dalších dravců, protože následkem organochloridů mají jejich vejce tenčí skořápku. Nebo…
POKUD dáme kondorům krocaním pod hlavičkou Fish and Wildlife Service na nohy kroužky, PAK budeme moci sledovat jejich pohyb a zjistíme více o migraci tohoto druhu, ALE výkaly, které v těchto kroužcích uvíznou, zastaví krevní oběh a způsobí gangrénu, což nám pouze poskytne důkazy potvrzující hypotézu, že gangréna zabíjí mrchožrouty.
Oba z těchto dobře míněných činů mají vážné a nepředvídatelné důsledky dokladující to, že kdyby byly tyto důsledky předvídány, pak by původní záměr pravděpodobně nebyl uskutečněn. Lepší je trocha prevence než následná rozsáhlá protiopatření. Zde je další rčení hodné zamyšlení. Léčba je někdy horší než samo nachlazení. Je třeba mít na paměti, co se stalo sokolům a volit správný postup. POKUD vychováme sokoly stěhovavé v zajetí, PAK je můžeme vrátit na jejich prázdná skalní hnízda a obnovit tak jejich populaci, ALE musíme se nejprve zbavit výra virginského, protože ten je schopen na posezení sežrat mladé sokoly bez rodičů v hodnotě 2000 USD.
Dobrá, a co tohle:
POKUD vysadíme sokoly stěhovavé v okolí otevřených mokřadů, PAK je žádní výři virginští nesežerou, ALE sokoli introdukovaní do okolí pobřežních mokřadů budou lovit (mimo jiné) rybáky nejmenší – a rybák nejmenší je v New Jersey ohroženým druhem.
Ne, myslím si, že už je na čase, abychom strávili trochu více času úsilím zhodnotit všechny důsledky našich činů před tím, než k nim přistoupíme. Všechny lidské činy mají vliv na životní prostředí, ať jsou míněny dobře nebo ne. Všechny jejich následky bývají často navíc zjištěny až se zpožděním. Chtěl bych říci každému, kdo mě bude chtít poslouchat, že životní prostředí prospívá tím lépe, čím méně do něj zasahujeme.
V Tolkienově Pánovi prstenů je úžasná pasáž zhruba tohoto významu: „Ani moudrý člověk nemůže předvídat všechny konce.“ A já, alespoň za sebe, s tou trochou moudra, která mi byla přidělena, budu příště přemýšlet hodně dlouho a usilovně před tím, než znovu škubnu provázkem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *